Dopleva vzadu vpřed! Dialog v Česku.

Dlouho lze v naší kotlině pozorovati nešvar obzvlášť nemravný, ba co víc, hříšný a proti Božím přikázáním: "Až ale přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy" (Jan 16:13). Tak z jakýchžto pohnutek zástupci naši veřejní neposlouchají pokorně návodů Božích a handrkují se jak jarmarečníci na trhu? Důvodů netřeba namáhavě hledati. Naši představení, často ducha bystrého a důvtipu ostrého, málo dbají Božího slova a málo srdce své zvelebují. O to víc pak se hašteří, dovolávajíc se pravdy své. 

Nejen se tak protiví Pánu, ale i věci prospěšné škodí více než zdrávo. Domluva jest jim vzdálená, křivda v jejich duších ale zahnízděna jako ptáci na stromech. Jeden k druhému ruku natáhnout nedokáží, srdce svá uzavřeli a pýchou zatvrdili. Rozum nad srdce vyzvedli, myšlénky své pyšně na oltář usazují, za pravdu jen lidské považují a Bohu se tak protiví, nevědomi, že štěstí trvalého ve zdejším světě není. Nevědomi, že člověk jen skrze jednotu s Pánem a bližními Jeho úradek naplní. 

Psychedelika, kreativita a kvalita života

Doba, kdy byla psychedelika pod šikanózním dohledem a kontrolou státu, je, zdá se, pryč. Tedy ne úplně, ale minimálně akademická sféra a sféra občanská se o svá práva na změnu vědomí bijí jako lvi. Příkladem je třeba asociace MAPS, která svádí statečně a úspěšně bitvu o rozšíření výzkumu psychedelických látek (hlavně LSD, MDMA, ale také např. ibogainu či psilocybinu).

Ale proč to všechno? Ještě než se z Ameriky na konci 60. let globálně rozšířila psychedelická prohibice, pohled pod pokličku psychedelik způsoboval závratě. Třeba páteční experiment s psilocybinem (aktivní substance kouzelných houbiček) naznačil, k čemu by v sekularizované a materialistické společnosti takové látky mohly být. Pokusní králici referovali o radikálně proměněném pohledu na svět a hlubokých duchovních prožitcích. Konkrétně se tyhle efekty projevovaly anti-systémově. Mnozí z těch, kteří se o psychedelika otřeli, pulzovali chutí vypojit se z materialisticky orientovaného systému, zchudnout, zjednodušit své životy, zkrátka vydat se radikálně jinou cestou. Heslem se pak stalo dnes známe Turn On, Tune In, Drop Out. Není divu, že se establishment postavil proti a tyhle experimenty s vlastním vědomím zakázal. 

I přesto ale před nástupem tvrdé prohibice stačil např. Stanislav Grof, Čech, který se nevrátil ze studijního pobytu v USA, provést na 3000 odborných psychoterapeutických pokusů s LSD. Výstupem byla knížka LSD Psychotherapy, ale také metoda holotropního dýchání. 

Přes všechny pokusy zlikvidovat povědomí o psychedelických látek k tomu nikdy nedošlo - zážitky  byly tak intenzivní, že nebylo možné jejich stopu kompletně vymazat. Jména jako Jobs, Crick, Giger a jiná mluví za všechny (http://www.collective-evolution.com/2015/01/11/8-famous-people-whose-creativity-innovation-was-inspired-by-lsd/).

Renesanci pak zažívají psychedelika  od 90. let minulého století a dnes se dá říct, že stojíme na prahu psychedelické revoluce. 

Jak by taková revoluce mohla vypadat v podmínkách těch nejosvícenějších států? Úvahy o možnostech využití psychedelik v psychoterapeutické praxi mají konkrétní podoby článků a shrnutí výzkumů o "psychedelické terapii" s lidmi s rakovinou a na sklonku života či s lidmi trpícími posttraumatickou poruchou. Zatím ale není moc studií věnujících se potenciálu psychedelik u zdravých lidí, kteří by měli zájem rozšířit svůj život o psychedelickou dimenzi.

Jednou z mnoha možností by bylo ustavení terapeutických center pod dohledem odborníků a lékařů, která by poskytovala zázemí lidem, kteří by měli zájem prozkoumat vlastní vědomí a poučit se tak, jak to např. dělají špičkoví vědci v Sillicon Valley.
Samozřejmě ilegálně, více k tématu zde: http://money.cnn.com/2015/01/25/technology/lsd-psychedelics-silicon-valley/.

Nebo se jednoduše podívat za hranice mozku, pod dohledem a v souladu s manuály pro psychedelickou zkušenost, kterých existuje spousta. Nešlo by o "tripa" na technopárty nebo někde s kamarády, ale o zkušenost pod odborným dohledem. Zkušenost, o které se dnes hovoří mezi zasvěcenými jako o něčem, co má potenciál dost zásadně proměnit pohled člověka na sebe samého. Na vztah sama k sobě, na vztah k druhým, potažmo k lidstvu jako celku - to je něco, co naše individualizovaná a fragmentovaná společnost potřebuje jako sůl. Dočkáme se?

Strana zelených v zajetí aktivismu

Stranu zelených čekají volby, ve kterých si bude volit nové vedení. Kandidátů je několik, jeden z nich, Tomáš Schejbal, akademicky rozebírá podstatu dosavadního neúspěchu Zelených na webu A2alarm. Sám přitom volí jazyk, který kritizuje a který se ukázal jako impotentní v předcházejícím období (jako proxy pro obhájení úspěchy svého šéfa Stropnického "využívá" jeho úspěch v Praze 3 - úspěch tak specifický, že nesrovnatelný s celostátní politickou arénou). Navíc, jeho posedlost černobílým dělením na zlý neoliberalismus a dobrý levicový socialismus vylívá vaničku i s dítětem.

Bohužel, v České republice na voliče filosofické spory o podstatě stran nezabírají. Stejně jako na ně nezabírá filipika o světovém úbytku biodiverzity, klimatických změnách nebo abstraktní problematice energetické bezpečnosti (samozřejmě, sláva výjimkám). Pokud chce Strana zelených uspět, je zde jediná cesta: ušpinit se politickým bahnem. A teď nemyslíme ani tak bahno, kterým prošla dříve (vnitrostranické spory), jako spíš bahno kompromisu - protože ten je v politickém ringu, kterým má v naší zemi obzvlášť krutá pravidla, zcela nepostradatelný.

Nezůstávejme v obecné rovině, roubujme na konkrétní témata. Třeba spalovny - návrh předchozího ministra na výstavbu kdoví kolika obřích zařízení právem Zelení strhali jako nesmysl. Nebylo na tom nic těžkého - nesmysl to byl tak velký, že Zeleným krásně zapadal do ideového protirámce. Nyní ovšem přichází návrh nový, který nutně nevylučuje jednu či dvě spalovny. V hierarchii EU, o kterou se naše legislativa opírá, mají spalovny své místo (otázku možnosti kofinancování z fondů EU nechme stranou) - samozřejmě až za efektivnějšími způsoby nakládání s odpady, ale i tak. A co na to Zelení? Prakticky zkopírovali TZ Hnutí duha.

S postojem Hnutí duha nemá nikdo žádný problém - jako neziskovka musí prosazovat krajní řešení, z mnoha důvodů. S postojem Zelených je už větší problém: opravdu je politicky prozíravé předem se vůči tak problematickému a mnohovrstevnatému tématu radikálně vyhraňovat? Působí to jako prozíravé politické poselství pro zemi, která trpí hlavně nadměrným skládkováním a s tím spojenými problémy (nemluvě o kontroverzi v údajích o vyprodukovaném odpadu, který téma ještě více komplikuje)? Jaký tím Zelení vysílají signál veřejnosti a možným politickým partnerům? Jde o sdělení vyzrálé politické strany nebo spíš o mladický aktivismus vyřazující předem kompromis ze hry?

Podle nás spíše o to druhé. Jedním z vedlejších efektů je velmi omezená odborná základna strany - věcně přebírá stanoviska od nevládek - a diskreditace. Proč bych měl volit stranu, která spíš aby hledala politické průsečíky, pálí předem všechny mosty? Tak jako ODS trpěla a téměř zašla na své úzké propojení s byznysem a kmotry (ze zcela zištných důvodů), tak Zelení hibernují v šédé zóně kolem tří procent (také) kvůli svému úzkému svázání s nevládní sférou. Vazbě motivované ušlechtilými důvody, ovšem vedoucí do nicoty. 

MM

Halíka upálíme

Je překvapivé, jak hysterickou reakci vyvolal legitimní názor Tomáše Halíka - teologa a katolického intelektuála - na symboliku pařížských teroristických útoků. Samozřejmě, Charlie Hebdo se útoky ze 7. ledna 2015 stal symbolem svobody projevu, symbolem našeho práva zpochybňovat autority. Halík se ovšem staví proti něčemu jinému: jako teolog, který se celý život věnoval promýšlení symbolů, se ohrazuje proti povyšování Charlie Hebdo na symbol evropské kultury en bloc. Kultury, která, ať chceme nebo ne, má kořeny v křesťanském "miluj bližního svého jako sám sebe" přetaveného do nepsaného pravidla úcty k druhým přetaveného do litery mnoha zákonů. Ano, chce se v tomto ohledu dodat, Charlie Hebdo vyšel ze soudního procesu v roce 2006 bez úhony, ale jeho kontroverze například přesahuje to, co je ve středoevropského kulturním okruhu přijímano jako norma. A mnozí se prostě a jednoduše nemusí cítit dostatečně reprezentováni, jako Evropané, právě v mnoha ohledech kontroverzním symbolem Charlie Hebdo.

Ale na Halíkově reakci není nejdůležitější tohle vyhrazení se. Důležitější je logika jeho reakce: nejde ani tak o to, že by Halíkovi vadilo samotné zesměšňování autorit - k tomu, domnívám se, má se svou mnohavrstevantou zkušeností paradoxu daleko. Osobně v jeho reakci vidím ohled na druhého: vím, že někomu něco bytostně vadí, ba dokonce ho to uráží a proto si ke svému výsostnému právu na svobodu slova sám, reflexivně, přidám ohled na druhého...

Pojďme teď celou záležitost dovést do nechutné absurdity, kterou by mi zavraždění redaktoři určitě odpustili, a která snad prozkoumá naše limity svobody projevu, vkusu, etiky...Co kdyby se, nepochybně v souladu s "politikou" CHB, objevily karikatury zavražděných karikaturistů karikující jejich násilný konec? Jaké by byly reakce na toto zásadní narušení tabu evropské, před smrtí uměle odstíněné společnosti? A jaké by byly reakce na případný násilný útok na autora takových nechutných karikatur? Bránili bychom ještě zesměšnění násilné smrti redaktorů jako neodmyslitelnou součást svobody projevu - jistě ano, ale s jakým nasazením?